Vyťukala
jsem odpověď.
Nevypadá to tak.
Dívala
jsem se na ta jednoduchá slova vyzařující ze svítícího displeje a ukazováčky
bubnovala do hran telefonu. Nerozhodně jsem si kousala spodní ret a přemýšlela,
zda vůbec odpovědět. Většina mého podvědomí byla rozhodnuta, ale zároveň mě
uvnitř mé hrudi něco upozorňovalo na fakt, že je to rozhodnutí špatné a vůči
Harrymu absolutně nefér.
Najednou
se rozrazily dveře. Rozčílená Eva vlítla do místnosti jako splašená střela.
Tento
fakt mě vlastně ani nijak nepřekvapil.
„Můžeš
mi vysvětlit, co to s tebou sakra je?!“ spustila nasupeně.
Zhasla
jsem displej telefonu a s hlasitým nádechem zaklonila hlavu a opřela se o
studenou zeď.
„Dívej
se na mě, když s tebou mluvím!“
„Zníš
jako máma,“ pousmála jsem se smutně a stočila hlavu tak, abych na ni viděla.
Její
obličej v tu ránu změnil barvu.
Na
jednu stranu jsem byla ráda, že na ztrátu mých rodičů brala ohledy, ale na
druhou jsem si přála, aby se chovala neoblomně a nenechala se zmínkou o nich
vykolejit. Občas jsem si přála, aby na tu mou tupou bolest přestala pohlížet a
trestala mě tak, jak jsem si zasloužila. Potřebovala jsem žít. Potřebovala jsem
jít dál a tyto ústupky mi v tom neustále bránily.
„Proč
se tak chováš?“ pokračovala o něco klidněji.
Zamračila
jsem se a na moment uhla pohledem. Nějak jsem věděla, na co naráží, ale byla to
věc, kterou jsem si nebyla schopná přiznat.
„Přeháníš
to.“
Přikývla
jsem. „Já vím,“ zamumlala jsem neslyšně.
„Hodláš
s tím něco dělat?“ Vyčkávala.
Beze
slov jsem přikývla.
„Dobře,“
řekla jako poslední a pak tiše opustila můj pokoj.
Zhluboka
jsem se nadechla. Měla pravdu, přeháněla jsem to. Tohle všechno nebyla pravda.
On mi ublížil, ale já se chovala ublíženěji, než jsem doopravdy byla. Tak moc
jsem všem chtěla dát vědět o tom, že všechno není v pořádku, jak všichni
předstírali, až jsem z toho dělala něco, co to ani nebylo.
Olízla
jsem si oschlé rty a odemkla obrazovku telefonu. Opět na mě vyskočila mnou
napsaná odpověď. Špatná odpověď.
Písmenko
po písmenku jsem umazávala, až mi zbyla jen prázdná bílá obrazovka s blikajícím
kurzorem.
Ty mně taky.
Klepla
jsem na tlačítko odeslat a pak telefon zasunula pod sebe. Obtočila jsem si paže
kolem těla a zhluboka se nadechla osvěžujícího, nočního vzduchu.
„Kde je Tess?“ zeptala jsem se tiše. Mé
hrdlo bylo nepochopitelně stažené. Nedokázala jsem ze sebe vydat nic jiného,
kromě horkého vzduchu, který vytvořil nesrozumitelný šepot.
Mlčeli.
„Kde je Tess?!“ zachrčela jsem nevraživě.
Na spáncích mi nepříjemně tepalo, v uších hučelo. Dýchala jsem splašeně,
jako bych právě doběhla maraton. Uvnitř hrudi mě tupě bodalo. Byl to strach.
Měla jsem strach. Po těle se mi rozpínal děs, který mi na záda vypouštěl vlny
mrazu ve vytopeném domě. Nemohla jsem dýchat.
„Katie…“ povzdechla si Eva a sklopila
pohled. To bylo jediné, co řekla. Nic víc. Jen mé jméno. Ne.
Trhnutím jsem do sebe nabrala potřebnou
dávku vzduchu; chutnal trpce.
„Kde?!“ chtěla jsem zakřičet, ale hlas mě
zklamal.
„Harry?“ oslovila jsem ho zmateně. Cítila
jsem se prázdně. Byla jsem vyděšená. Kde je Tess? Co tu dělá on?
Stál tam, díval se do prázdna směrem k mé
levé noze a dál od ní. Ani se nepohl, jen stál.
„Harry,“ oslovila jsem ho rázně snažíc se
připoutat jeho pozornost.
Nic.
„Harry, mluv se mnou sakra,“ vyjekla jsem.
Na konci věty se mi hlas zlomil.
Ignoroval mě a já se začínala být zoufalá.
Proč?
„Harry,“ vydechla jsem a udělala k němu
pár rychlých kroků.
Uhnul pohledem ještě dál ve snaze jím o mě
ani nezavadit.
„Harry,“ zopakovala jsem a natáhla k němu
ruku. Chtěla jsem se ho dotknout. „Mluv se mnou, prosím,“ fňukla jsem beze slz.
Byl to jen projev čistého, nefalšovaného zoufalství. „Kde je Tess?“
Zbývalo jen několik centimetrů, které
dělily mou ruku od té jeho, když udělal krok do zadu. Uhnul.
„Harry, co se to děje?“ zalapala jsem
vyděšeně. Nepříjemně mě bodalo u srdce. Tohle nebylo správně.
Cítila jsem se sama. Byla jsem osamocená v davu
lidí.
„Harry, já tě potřebuju,“ vzlykla jsem a křečovitě
si uchopila obličej do dlaní.
Jeho pohled se stočil mým směrem. Poprvé.
Zavrtěl hlavou. „Ne,“ bylo jediné, co
vyšlo z jeho dokonale tvarovaných úst.
S trhnutím
jsem se nadechla a otevřela oči do tmavého pokoje. Sen; jen sen.
Poposedla
jsem si a protáhla si ztuhlý krk od zkroušeného sedu na parapetu okna. Musela
jsem tu usnout.
Nahmatala
jsem pod sebou telefon. Byly dvě hodiny ráno a displej mě upozorňoval na tři nové
textové zprávy. Všechny byly od něj; od Harryho.
Za všechno se omlouvám.
Prosím… Odpusť mi.
Katie, dej mi ještě šanci, prosím.
S povzdechem
jsem si promnula rozespalý, unavený obličej. Na moment jsem si dovolila zavřít
oči a urovnat si zmateně poletující myšlenky v mé hlavě. Jen sen.
Nervózně
jsem olízla suché rty a zadívala se na blikající kurzor.
Potřebuju čas.
Odeslala
jsem odpověď, která nevypovídala ani o jedné variantě rozhodnutí, a slezla z parapetu.
Zavřela jsem okno a přešla k posteli, do které jsem se vyčerpaně svalila.
Mobil jsem automaticky zasunula pod načechraný polštář a pak už jsem o sobě
nevěděla.
Váhavě
jsem došla ke dveřím a zdvihla ruku, abych klouby svých prstů zabušila na
nalakované dřevo vchodových dveří. Už jsem tak málem udělala, když v tom jsem
panicky ruku zase stáhla.
Zasunula
jsem si ruce do kapes a otočila se k odchodu.
Sešla
jsem pouhé dva schody a sporný boj v mé hlavě zase nabral na své síle.
Musela jsem.
S odhodláním
jsem se vrátila. Chtěla jsem na dveře zabouchat dřív, než si to opět rozmyslím.
Než jsem tak ale stihla udělat, dveře se bez jediného pobídnutí otevřely.
„Katie?“
usmála se. Musela mé počínání sledovat.
„Dobrý
den,“ vydechla jsem a nepříjemně se ošila. Na jednu stranu jsem to dělala proti
vlastnímu přesvědčení. Celý tento čin mi byl proti kůži. Nechtěla jsem, ale
vědomí, že je to správné, mě do toho nutilo.
„Pojď
dál.“ Udělala krok dozadu a dveře pootevřela o něco víc.
Zhluboka
jsem se nadechla a vzápětí hlasitě vydechla. „Děkuji,“ kývla jsem a prošla
kolem ní do domu.
„Čaj?“
zeptala se, když jsme došly do kuchyně, a pokynula ke stolu.
Přikývla
jsem a nejistě si sedla. Svůj pohled jsem sklopila ke svým prstům žmoulajícím
lem svetříku.
Když
přede mě postavila šálek horké tekutiny, vděčně jsem poděkovala.
„Přišla
jsem se omluvit,“ řekla jsem konečně důvod mé návštěvy a střelila k Anně svůj
pohled.
Zavrtěla
hlavou. „Není důvod k omluvám, Katie,“ smutně se pousmála. „Ublížil ti?“
zeptala se vzápětí. Chtěla vědět pravdu. Byla smutná, ale zároveň smířená s mou
nevyřčenou odpovědí, ať už měla být jakákoliv.
„Ano,“
přiznala jsem, „ale to mě neomlouvá. Chovala jsem se podle a lituji toho.“
„Dobře,“
přijala má slova.
Hlasitě
jsem vydechla.
„Katie,
vím, že jsme doteď spolu moc dobře nevycházely, ale je tu jedna věc…,“ začala a
mně preventivně ztuhla krev v žilách. Děsila jsem se toho, co přijde.
Když
jsem se vrátila domů, šla jsem rovnou do pokoje, abych zkontrolovala telefon.
Ještě stále byl pod polštářem. Když jsem ráno vstala, byl to poslední, na co
jsem dokázala myslet.
Byly
tam opět zprávy od Harryho.
Dobře. Dám ti času, kolik budeš chtít, jen
mě prosím od sebe neodstrkuj.
Katie, mluv se mnou, prosím.
Kdy děláš zkoušky?
Pousmála
jsem se a rozhodla se odepsat na poslední zprávu.
V pátek v 8 ráno.
Slyšela jsem, že se během příštího týdne
objevíte v Anglii…?
Odpověď
přišla okamžitě.
Jen já. Uvidíme se?
Budu na tebe myslet.
Skousla
jsem si spodní ret a přemýšlela co odpovědět. Tato komunikace na dálku mi v tomto
období našeho vztahu svým způsobem vyhovovala. Mohla jsem si pořádně rozmyslet,
co odpovím, což bylo v této době velmi podstatné. Nebyla jsem si ničeho
jistá. Nebyla jsem si jistá směry, kterými se ubíraly mé myšlenky, nebyla jsem
si jistá pocity, které se uvnitř mě tvořily… Věděla jsem, že kdybychom tuto
konverzaci vedli na živo, nedopadlo by to dobře. Nebyla bych schopná jednat
objektivně a opět by tu bylo to mé temné, podlé já, které touží po pomstě a
zadostiučinění. Právě teď, od včerejšího večera, jsem se toto své já snažila
odsunout někam daleko do pozadí a nějakým způsobem se pokusit na něj
zapomenout. Nevnímat to, ignorovat.
Možná.
Děkuju.
Má
zpráva byla prostá, jednoduchá a já byla přesvědčená o tom, že tím naše
konverzace skončila. On mě ovšem překvapil a tím, co stálo v jeho zprávě,
mi doslova vyrazil dech. Právě v tuto chvíli to mělo zvláštní, těžce
popsatelnou váhu a já nevěděla, jak s těmi slovy naložit.
Miluju tě.
Ta smska: ''Miluji te.' :)) je to nadherne a Katie ho miluje taky, vim to.
OdpovědětVymazatasdfghjkllkjhgfrdrrqwertzuioxcvbnm, HARRY
OdpovědětVymazatÚžasný! ÁÁ ..prostě boží!:))
OdpovědětVymazatDokonalé! Tá esemeska.... Asi som sa práve roztopila blaženosťou.. <33
OdpovědětVymazatTeda hrozně jsem se těšila na další díl, a je ještě lepší než jsem čekala !:)
OdpovědětVymazatSkvělý,a ta poslední esemeska <33 kdy můžeme čekat další díl?:)
Teraz som to zhltla celé od začiatku *_* celú túto dokonalú poviedku *_* a som rada že ma na začiatku neodradila čeština, kvôli ktorej som sa strašne dlho rozhodovala či túto poviedku vôbec začnem čítať. A dobre že som tak neurobila pretože by som o veľmi prišla. Týmto koncom si ma úplne vykoľajila. Pri tej jeho poslednej sms-ke som normálne zvrieskla od radosti :D (no čo, vždy prežívam s postavami :D) Nádherná časť, a dúfam že čoskoro pribudne ďalšia :)
OdpovědětVymazatDobře jsi udělala, tohle je jedna z nejlépe napsaných fanfictions o 1D, jak po stránce dějové, tak i gramaticky.
VymazatÚžasný!! Brutálně se těším na další díl, doufám, ze bude co nejdriv!
OdpovědětVymazatTak toto je super...!! škoda, že je díl tak pozdě :/
OdpovědětVymazata doufám, že tentokrát bude díl dříve!! :))
Vymazatúžasný Kačí :)) jen tak dál ať to má happy end :3 díky za povzbuzení, jdu se učit:D love ya !
OdpovědětVymazatasdfghjkl nádherné celý príbeh je krásny :) je mi aj ľúto že som ho celý prečítala tak rýchlo a teraz už nebudem mať čo čítať:'(:D dúfam že ma nesklameš a pridáš ďalší diel čo najskôr a bude pekne dlhý ;) love Papi B. xox
OdpovědětVymazatdokonalé ;) xx
OdpovědětVymazatEjj! Tahle část se mi moc líbí Káč. Jsi skvělá. Já nevím jak Katie, ale já bych se z Harryho normálně zbláznila. Trochu mi připomíná Harryho z After, který taky plácne jednu velkou blbost a pak se to rázem všechno změní.
OdpovědětVymazatJe to dokonalý Káč :3