„Nepůjdeme spát?“ zeptal se tiše, když se v našem rozhovoru naskytla dlouhá odmlka. Oba jsme se topili ve svých vlastních myšlenkách.
„Já teď neusnu,“ zamumlala jsem a začala se zvedat z jeho hrudi, „ale ty spi.“
„Tak si budeme povídat,“ zachraptěl a jemně mě zatáhl zpátky.
Cítila jsem příjemné teplo, které mi právě protékalo tělem. Nebyla jsem tu sama. Nemusela jsem se s následky své noční můry potýkat sama. Byl tu a nabízel mi pomoc a pochopení. Byl to skvělý pocit.
„Jsi unavený,“ odporovala jsem, protože jsem věděla, že ho svým způsobem omezuji, ale i přesto jsem se vrátila do své původní polohy. Opět mě kolem pasu objala jeho ruka a přitáhla si mě blíž k tělu.
„Zvládnu to. Chci si povídat.“
„Zvláštní,“ uchechtla jsem se. „Ty si chceš povídat, jo? Uvědomuješ si, v jaké situaci se teď nacházíme? Překvapuje mě, že nic nezkoušíš.“
Jeho hrudník se zvedl do výšky pod hlubokým nádechem, po kterém následoval zklamaný povzdech. „Vážně si o mně myslíš, že jsem takový? Takový, jaký mě popsal veškerý bulvár?“
Zmateně jsem zvedla hlavu z jeho těla, otočila se na břicho vedle něj a podepřela se lokty. „Cože?“ nechápala jsem. Byla jsem absolutně zmatená.
„Nejsem takový,“ vydechl zmučeně.
Splašeně jsem pohledem kmitala z jednoho jeho oka do druhého. Nechápala jsem, co to mělo znamenat.
„I v té tmě vidím ten děs v tvém obličeji, Katie. Tak už to řekni,“ povzdechl si.
„Nechápu to,“ přiznala jsem opatrně. „Vždyť se tak chováš. Chováš se přesně tak, jak tě popisují média.“
„Jo, je snazší žít život, který ti už někdo rozvrhl, víš? Je tu jistota, že nic neuděláš špatně, když předem víš, jaké chování se od tebe očekává. Jen…“
„Jen v soukromí jsi svůj,“ skočila jsem mu do řeči a dokončila jeho větu, i když tak třeba končit neměla. Najednou se zdály všechny věci o něco jasnější. Konečně jsem chápala alespoň zlomek jeho záhadné osobnosti. „Páni,“ vydechla jsem.
„Jo,“ souhlasil.
Probudilo mě jemné zaklepání.
„Katie?“ ozvalo se ode dveří.
S námahou jsem zvedla hlavu z Harryho ramene, na kterém jsem do teď spala, a zamžourala na zaraženého Liama.
Stál tam jako opařený; jako by pohled na nás byla vařící voda, kterou jsem na něj chrstla. Viděla jsem, jak se mu hrudník s námahou rychle zdvihá a následně klesá. Dýchal pusou a zdálo se, jako by hledal vhodná slova, kterými by přerušil toto trapné ticho.
Věděla jsem, že bych něco měla říct já, ale nevěděla jsem co. Nebyla jsem schopná racionálního myšlení. Jediné, co jsem si uvědomovala, bylo, že pohled na nás byl jistě dost zneklidňující a šokující.
„Liame, to…,“ zachraptěla jsem a opět ztichla, protože jsem vážně netušila, co říct. Sedla jsem si do tureckého sedu a zmateně k němu směřovala svou pozornost.
Hlasitě vydechl a rychle zamrkal. „Myslel jsem,“ zhluboka se nadechl, „myslel jsem, že budeš chtít vypadnout co nejdřív, když jsi s ním musela být v jedné místnosti celou noc.“ Na chvíli se odmlčel a já viděla, jak zatnul zuby. Nevěděla jsem, jak reagovat. „Jenže ty…,“ ukázal oddaně směrem k nám. „Vám přítomnost toho druhého očividně nevadila,“ zvýšil hlas, jenž nesl značnou ublíženost. Nechápala jsem to.
„Musíš tak křičet?“ zachrčel Harry vedle mě a dlaněmi si promnul oči.
„To se mi snad jenom zdá!“ vykřikl Liam mezi dveřmi.
Zmateně a docela vyděšeně jsem sledovala jeho rozrušení mísící se se vztekem a zklamáním.
„Liame, co to…?“ zamračil se na něj Harry a shodil nohy z postele. Snažil se probrat a nějak rozumě vyřešit tuto nikým nepochopenou situaci.
„Mám pocit, že bys místo žurnalistiky měla jít na hereckou univerzitu,“ vyplivl směrem ke mně. „Hraješ si před všemi na svatou a férovou… A při tom jsi jen prolhaná mrcha!“
Najednou kolem mě nastalo absolutní ticho. Bylo to, jako bych se absolutně odpoutala od reality a ocitla se v nějaké odzvučené bublině. Byla jsem tu jen já, můj zrychlený dech a hlasitý puls. Cítila jsem uprostřed své hrudi sžírající díru. Bylo to jako by vám tam někdo zabodl nůž a řezal. Stále a nepolevujíc.
„Díky,“ vydechla jsem. Už jsem neměla sílu se na něj podívat. Špatně se mi dýchalo, točila se mi hlava. Byla jsem otupělá. Téměř jsem ani nevěděla, kde je podlaha a kde strop.
„Copak ti úplně přeskočilo?!“ zařval na něj Harry. Vypadalo se, že se najednou probudil z náhlého šoku, který mu svým výlevem Liam způsobil.
„Myslel jsem si, že nejsi takový, že do postele vlezeš s každou děvkou,“ utrhl se na něj.
„Nepřijde ti, že toho obviňování bylo za poslední tři minuty nějak přehnaně moc?“ zeptala jsem se tiše. Můj tichý, rozklepaný hlas byl absolutním kontrastem vůči jejich rozčílenému křiku. „Přišel jsi sem a začal jsi mě tu obviňovat z toho, že jsem vlastně doopravdy někdo jiný, než za koho se vydávám?“ odhadovala jsem, zda jsem to pochopila dobře.
Mlčeli. Oba dva mě tiše sledovali. Jen když jsem se podívala Liamovi do očí, viděla jsem, jak se nezvykle lesknou. Znervóznělo mě to ještě víc.
„A pak… Pak obviníš Harryho z toho, že…,“ trhaně jsem se musela nadechnout. Tohle bylo přespříliš. Ani jsem to nedokázala vysvětlit a já věděla, že ani nemusím. Všichni jsme věděli, co byla Liamova poslední slova. „My spolu nespali, a abych byla upřímná, mrzí mě, že si to o mně myslíš; že si to myslíš o Harrym. Nechápu to… Prostě to nechápu.“
„Tohle nebudu poslouchat,“ zamumlal a zmizel ve dveřích. Bylo to, jako by mi proklouzl mezi prsty. Protekl a zmizel. Tak snadno, jednoduše…
Opřela jsem se o konstrukci postele, zavřela oči a bolestně zkřivila tvář. Na pláč nebyl čas, tohle nebyl konec. Takhle jsem to nechat nemohla.
„Katie,“ vydechl Harry. Najednou jsem ucítila jeho horké dlaně na mých ramenou. „Bude to dobré,“ zašeptal a opřel si hlavu o tu mou.
Zavrtěla jsem hlavou a položila své dlaně na ty jeho.
„Musím jít za ním,“ zachraptěla jsem a opatrně se vymanila z jeho sevření.
Neodporovala jednoduše mě pustil.
Když jsem se mu podívala do obličeje, nebyl zklamaný ani smutný. Byl smířený, chápal to a já za to byla vděčná. Nemohla jsem Liama ztratit ještě víc, než jsem ho dokázala ztratit do teď. Potřebovala jsem ho ke svému životu. Potřebovala jsem ho ke svému dalšímu nádechu, k dalšímu úderu srdce. Uvnitř duše jsem věřila a doufala, že jeho slova nebyla plně upřímná. Přála jsem si, aby to bylo jen jednání v afektu. Muselo to tak být.
Nadechla jsem se a spěšně vyběhla z pokoje. Musela jsem ho najít.
Znát nějakého člověka lépe, než kohokoliv jiného, má i své výhody. Pokud ho totiž hledáte, víte s jistotou, kam jít. V případě Liama to bylo ještě jednodušší. Byli jsme stejní, byl má kopie. Věděla jsem, že bude přesně tam, kde bych byla já. Na střeše.
Stoupla jsem si vedle něj a opřela se o zábradlí na kraji střechy. Zaujatě jsem se podívala dolů a zhluboka dýchala. Věděla jsem, že napjatě čeká, až začnu a já to nechtěla zbytečně prodlužovat.
„Žárlíš?“ zazněla z mých úst jednoduchá otázka.
„K tomu kamarádi nemají oprávnění,“ odpověděl nepřímo.
„Nemají,“ souhlasila jsem tiše.
„Chceš, abych žárlil?“ zeptal se tentokrát on.
Hlasitě jsem vydechla a podívala se na něj. Ublíženě hleděl do dálky. Sálalo z něj odhodlání.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Tak potom nechápu otázku.“ Otočil se a vydal se zpět dovnitř; jak prosté.
Žádné komentáře:
Okomentovat